Vždycky jsem chtěla zařídit, aby lidi kolem mě byli šťastní. Hlavně teda ti, kteří momentálně nebo dlouhodobě nebyli.

První terapeutickou praxi jsem otevřela v páté třídě-během velkých přestávek v poslední lavici u okna. Tímto zdravím své spolužáky a doufám, že je mé tehdejší intervence nijak nepoznamenaly. 

O "pár let" starší a pár stupňů vzdělanější jsem začala pracovat jako sociální pracovník s lidmi s duševním onemocněním a následně s oběťmi nenávistných trestných činů. Naslouchala jsem desítkám příběhů, jejichž podpůrnou součástí jsem se většinou stala. Byly o smutku, nepochopení, zmatku a vyčerpání, ale také o důvěře, síle a naději, kterou jsme v nich během společné práce nacházeli.

Z těchto zkušeností, spolu s principy narativní terapie, kterou se učím ve výcviku, vycházím při práci terapeuta. Věřím, že každý, kdo ke mně přichází, tuší, kudy by se rád vydal. Některým příběhům stačí naslouchat, někdy je třeba hledat v nich zdroje a jindy zase posílit naději, která pod tíhou problému přišla o slovo. A někdy je užitečné vytvořit příběh nový, takový, který chce člověk s radostí žít. Více se dočtete zde Co budeme dělat.

Kromě práce a vzdělávání trávím čas s rodinou. Jako jediná žena v ní převážně koordinuji zmatek v roli detektiva (kam komu co zmizelo) nebo rozhodčího (kdo komu co vzal první), nutno však podotknout, že je mi to s něhou vraceno. 

A když se náhodou vyskytne volný čas jen a jen pro mě, nechávám se vtáhnout do světa knih a filmů, nebo v příjemné kavárně pozoruji ten opravdový okolo mě.